Opět přišlo naše cestovatelské období. S Eliškou jsme minulý rok navštívili Thajsko, letos jsme se rozhodli pro Vietnam. Našemu malému výletu předcházely měsíce příprav, plánovaní a zařizování. V pátek konečně nadešel den D, hodili jsme batohy na záda a vyrazili jsme.
Zpočátku šlo všechno hladce. Check-in na letišti Václava Havla, boarding na palubu letadla a odlet na mezipřistání v Istanbulu. Tam to už tak hladce nešlo.
Měli jsme na přestup zhruba dvanáct hodin a chtěli jsme se trochu porozhlédnout po městě. Bohužel, po opuštění letadla jsme zjistili, že Eliška nemá pas. Všechny batohy jsme několikrt prohrabali a pokaždé dospěli ke stejnému závěru. Pas není. Nikdy před tím jsem si neuvědomoval, jaký je to průser v cizí zemi ztratit pas. Tady jsme si to užili naplno. Eliška nemohla opustit letiště a cesta dál do Vietnamu nepřipadala v úvahu. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo doufat, že náš pas se najde.
Náš pas se nenašel a na odlet ve dvě hodiny ráno z Istanbulu do Vietnamu jsme nenastoupili. Jediné, co jsme mohli, bylo nastoupit zpět na letadlo do České republiky v sedm ráno. Kupodivu, tahle zpáteční letenka nás nic nestála.
Po návratu do Čech jsme si dali kafe a pomalu se smiřovali s faktem, že s dovolenou je konec. Nicméně asi hodinu po příletu nám volal člověk z českého zastoupení Turkish Airlines s tím, že náš pas našli v letadle ve Stockholmu a že zítra by mohl být v Praze. Rozhodnutí padlo celkem rychle, dáme druhý pokus. Pak už jsme se jen zmohli na cestu vlakem do Pardubic a spánek.
Druhý den v osm ráno dorazil email, že náš pas je skutečně v Praze. Bookli jsme první letenky do Vietnamu, jízdenky do Prahy, balit jsme si už nemuseli a vyrazili jsme.
Tentokrát už to šlo všechno dobře. Pas jsme si skutečně vyzvedli, chvíli jsme zevlili v Praze a letišti a po páté hodině jsme měli naplánovaný odlet, tentokrát s Qatar Airlines.
Musím říct, že se ve Vietnamu projevily naše zkušenosti z Thajska. Poté co jsme si vyřídili víza a byli jsme vpuštěni do země, jsme nastoupili do prvního autobusu, co jel do centra a za hodinu jsme byli na hotelu.
No, už nás jen čeká noční focení Ho Či Minova města a zítra odpoledne nasedáme na noční vlak. Čeká nás tisícíkilometrová cesta na sever 🙂
Srí Lanka: Poslední kopec
Nakonec jsme to přeci jen udělali a vypravili se na Adam’s Peak – 2243 metrů vysokou horu. Z ubytování jsme (na doporučení našeho hostitele) vyráželi v půl druhé ráno. K jejímu úpatí jsme dorazili po půl třetí. Na vrchol hory vede 5200 schodů, každý jinak veliký. Ze začátku to bylo poměrně jednoduché, potkáte dva schody, […]
Cesta po Malajsii: Ještě tam nejsme
Pro letošní cestu do Asie jsme zvolili Malajsii. Jelikož ale nemáme rádi dlouhé lety, rozdělili jsme si cestování na destinace Itálie a Thajsko. Takže cesta nám trvá přes tři dny. Má to i své výhody. Jsme opálení od tropického slunce a ještě tam ani nejsme. Jo a taky konečně necestujeme sami. V Itálii to byl […]
Komentář