Opět přišlo naše cestovatelské období. S Eliškou jsme minulý rok navštívili Thajsko, letos jsme se rozhodli pro Vietnam. Našemu malému výletu předcházely měsíce příprav, plánovaní a zařizování. V pátek konečně nadešel den D, hodili jsme batohy na záda a vyrazili jsme.
Zpočátku šlo všechno hladce. Check-in na letišti Václava Havla, boarding na palubu letadla a odlet na mezipřistání v Istanbulu. Tam to už tak hladce nešlo.
Měli jsme na přestup zhruba dvanáct hodin a chtěli jsme se trochu porozhlédnout po městě. Bohužel, po opuštění letadla jsme zjistili, že Eliška nemá pas. Všechny batohy jsme několikrt prohrabali a pokaždé dospěli ke stejnému závěru. Pas není. Nikdy před tím jsem si neuvědomoval, jaký je to průser v cizí zemi ztratit pas. Tady jsme si to užili naplno. Eliška nemohla opustit letiště a cesta dál do Vietnamu nepřipadala v úvahu. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo doufat, že náš pas se najde.
Náš pas se nenašel a na odlet ve dvě hodiny ráno z Istanbulu do Vietnamu jsme nenastoupili. Jediné, co jsme mohli, bylo nastoupit zpět na letadlo do České republiky v sedm ráno. Kupodivu, tahle zpáteční letenka nás nic nestála.
Po návratu do Čech jsme si dali kafe a pomalu se smiřovali s faktem, že s dovolenou je konec. Nicméně asi hodinu po příletu nám volal člověk z českého zastoupení Turkish Airlines s tím, že náš pas našli v letadle ve Stockholmu a že zítra by mohl být v Praze. Rozhodnutí padlo celkem rychle, dáme druhý pokus. Pak už jsme se jen zmohli na cestu vlakem do Pardubic a spánek.
Druhý den v osm ráno dorazil email, že náš pas je skutečně v Praze. Bookli jsme první letenky do Vietnamu, jízdenky do Prahy, balit jsme si už nemuseli a vyrazili jsme.
Tentokrát už to šlo všechno dobře. Pas jsme si skutečně vyzvedli, chvíli jsme zevlili v Praze a letišti a po páté hodině jsme měli naplánovaný odlet, tentokrát s Qatar Airlines.
Musím říct, že se ve Vietnamu projevily naše zkušenosti z Thajska. Poté co jsme si vyřídili víza a byli jsme vpuštěni do země, jsme nastoupili do prvního autobusu, co jel do centra a za hodinu jsme byli na hotelu.
No, už nás jen čeká noční focení Ho Či Minova města a zítra odpoledne nasedáme na noční vlak. Čeká nás tisícíkilometrová cesta na sever 🙂
Srí Lanka: Hory
Naše další cesta po Srí Lance vedla přes vysočinu. Z Matary jsme nejdříve zamířili do Elly, kde jsme strávili dvě noci a přesunuli se vlakem do Hattonu. Další dvě noci jsme strávili v přilehlé vesnici Dickoya. Ella je malé turistické městečko v horách. Za nás nám tu nebylo moc příjemně. Potkáte tu více turistů než […]
Srí Lanka: Na jih
Letos jsme se rozhodli utéct před zimou hned zkraje roku. Výběr destinace už minule padl na Srí Lanku – hlavně kvůli indickému jídlu. Celý rok jsme s Eliškou svědomitě trénovali v indické restauraci na Vindaloo, tak doufáme, že to tu přežijeme. Cesta to byla náročná. I když, pravda, ne tolik jako minulý rok. Z Prahy […]
Komentář