Opět přišlo naše cestovatelské období. S Eliškou jsme minulý rok navštívili Thajsko, letos jsme se rozhodli pro Vietnam. Našemu malému výletu předcházely měsíce příprav, plánovaní a zařizování. V pátek konečně nadešel den D, hodili jsme batohy na záda a vyrazili jsme.
Zpočátku šlo všechno hladce. Check-in na letišti Václava Havla, boarding na palubu letadla a odlet na mezipřistání v Istanbulu. Tam to už tak hladce nešlo.
Měli jsme na přestup zhruba dvanáct hodin a chtěli jsme se trochu porozhlédnout po městě. Bohužel, po opuštění letadla jsme zjistili, že Eliška nemá pas. Všechny batohy jsme několikrt prohrabali a pokaždé dospěli ke stejnému závěru. Pas není. Nikdy před tím jsem si neuvědomoval, jaký je to průser v cizí zemi ztratit pas. Tady jsme si to užili naplno. Eliška nemohla opustit letiště a cesta dál do Vietnamu nepřipadala v úvahu. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo doufat, že náš pas se najde.
Náš pas se nenašel a na odlet ve dvě hodiny ráno z Istanbulu do Vietnamu jsme nenastoupili. Jediné, co jsme mohli, bylo nastoupit zpět na letadlo do České republiky v sedm ráno. Kupodivu, tahle zpáteční letenka nás nic nestála.
Po návratu do Čech jsme si dali kafe a pomalu se smiřovali s faktem, že s dovolenou je konec. Nicméně asi hodinu po příletu nám volal člověk z českého zastoupení Turkish Airlines s tím, že náš pas našli v letadle ve Stockholmu a že zítra by mohl být v Praze. Rozhodnutí padlo celkem rychle, dáme druhý pokus. Pak už jsme se jen zmohli na cestu vlakem do Pardubic a spánek.
Druhý den v osm ráno dorazil email, že náš pas je skutečně v Praze. Bookli jsme první letenky do Vietnamu, jízdenky do Prahy, balit jsme si už nemuseli a vyrazili jsme.
Tentokrát už to šlo všechno dobře. Pas jsme si skutečně vyzvedli, chvíli jsme zevlili v Praze a letišti a po páté hodině jsme měli naplánovaný odlet, tentokrát s Qatar Airlines.
Musím říct, že se ve Vietnamu projevily naše zkušenosti z Thajska. Poté co jsme si vyřídili víza a byli jsme vpuštěni do země, jsme nastoupili do prvního autobusu, co jel do centra a za hodinu jsme byli na hotelu.
No, už nás jen čeká noční focení Ho Či Minova města a zítra odpoledne nasedáme na noční vlak. Čeká nás tisícíkilometrová cesta na sever 🙂
Srí Lanka: Hory
Naše další cesta po Srí Lance vedla přes vysočinu. Z Matary jsme nejdříve zamířili do Elly, kde jsme strávili dvě noci a přesunuli se vlakem do Hattonu. Další dvě noci jsme strávili v přilehlé vesnici Dickoya. Ella je malé turistické městečko v horách. Za nás nám tu nebylo moc příjemně. Potkáte tu více turistů než […]
Napříč Vietnamem: Hue
Z Da Nangu jsme se vlakem přesunili do Hue, bývalého královského města. Sedli jsme na vlak a za tři hodiny jsme poskočili o dalších sto kilometrů na sever. Trochu jsme podcenili místní ubytovávací kapacity. Krom luxusních resortů byly všechny hotely rozebrané. Nakonec jsme našli volný hostel se sdílenou ložnicí pro deset lidí. Byla to naše […]
Komentář