Napříč Vietnamem: Ho Či Minovo město

Motorky, všude tu jsou motorky. Každý Vietnamec ji má. A těch je tu hodně. A jezdí se na nich všude. Na silnici, na chodníku, v metr širokých uličkách, mezi domy… Jediné pravidlo, které zde existuje je: kdo troubí, jede. Takže troubí všichni.

Běžné odpoledne v Ho Či Minově městě. Kupodivu přejít takovouhle silnici je poměrně snadné. Jen se nesmíte bát nebo to alespoň nedat najevo.
Snad největší a nejrušnější kruhový objezd ve městě. Sanitka nemá šanci.

První noc jsme strávili v hotelu v centru města, hned u dopravní tepny. Troubení samozřejmě nepřestává nikdy. V deset večer ho ale spolehlivě přehluší místní diskotéky. Ještě, že máme špunty do uší.

Eliška pózuje dopravnímu ruchu.

Ráno po snídani vyrážíme do města.

Ho Či Minovo město je rušná metropole.

Původní plán byl navštívit místní poštu a baziliku Notre-Dame. Jde o takové must see v Ho Či Minově městě. Jenže, když jsme dorazili, bazilika byla zrovna v rekonstrukci a pošta… byla prostě pošta.

Renesanční pošta v centru města.

Po splnění kulturních povinností jsme usoudily, že si dámě oběd a spravíme si náladu výhledem z místního mrakodrapu.

Místní rušná ulice a náš cíl v pozadí. BITEXCO Financial Tower.

Po zaplacení 200000 dongů na osobu nás pustily do 49. patra. Měli jsme kliku a chytili jsme nádherné počasí a jasnou viditelnost.

Výhled na rozvinutou část Ho Či Minova města.
Na druhém břehu řeky Song Sai Gon se bude teprve stavět.

Po téhle návštěvě už následovala jen rychlá večeře a cesta vlakem do Da Nangu.

Restaurace v zapadlé uličce, do které jsme se skoro báli vstoupit. Uprostřed ní servírovali výborné nudle s vepřovým masem.
Nástup do nočního vlaku do Da Nangu.
Tak tady jsme strávili naši další noc. Cesta přes třetinu Vietnamu první třídou. Žádný velký luxus to ale nebyl. Fakt jsme rádi, že jsme si nekoupili tu druhou.